12. března 2000
Je to už několik týdnů, co jsem odletěl na jih do Wellingtonu a navždy opustil Hobitín. Jakmile byly dokončeny úvodní scény Pána prstenů, v exteriérech na zvlněných pastvinách novozélandského Severního ostrova, objevily se spekulace, jaká bude budoucnost této filmové vesnice. Farmář, kterému to místo patří, si evidentně toužil ponechat krajinářské úpravy a hobití díry z filmu, jakmile je produkce uvolnila. Nejspíš si dělal zálusk na extra příjmy od turistů, kteří navštěvují gejzíry a aktivní horké prameny nedaleké Rotoruy.
V lednu, když jsem se chodil sem a tam v Gandalfově šále, nebo poskakoval po štěrkových cestách v džípu z hlavního tábora na místo natáčení, dokázal jsem si představit nadšení, které budou prožívat Tolkienovi fanoušci, když nakouknou oknem k Hobitovi, nebo možná zahlédnou v dálce siluetu čarodějova klobouku, když pojedou pomalu kolem v otevřené tramvaji. Ale, jak to vypadá, žádný takový tematický park s názvem Hobitín nebude, tedy lépe řečeno, nebude vycházet z kulis, použitých pro náš film. Předpokládám, že ty byly zničeny jako součást natáčení. Třeba jejich ožehlé zbytky budou představovat záhadu pro archeology někdy v příštím století.
Miluju filmové parky. Loni jsem strávil noc v pařížském Disneylandu, kde jsem si podobně jako při předchozích výletech do Universal Studios v Los Angeles uvědomil, o jaký paradox vlastně jde. Jejich projížďky se snaží vytvářet zážitek toho, že se nějakým způsobem stáváte součástí slavných filmů. Někde k tomuto účelu využívají skutečný film, čehož nejnovějším rozmařilým případem je 3D Co je malý to je hezký právě v Paříži. Jenže při většině těch starších projížděk se publikum jen usadilo a putovalo kolem různých dramatických scenérií, fungujících modelů a vizuálních klamů. Takže když v Anaheimu „letíte“ nad Londýnem v kočáře Petera Pana nebo v Burbanku přes Měsíc na kole ET, máte blíž k divadlu než ke kinu. A stejně tak při jevištních představeních, průvodech a ohňostrojích může být téma kinematografické, ale zážitek je ve skutečnosti divadelní. Mickey a Minnie a spol. jsou živí herci, žádné 2D animace nebo stíny herců na plátně. Disneyland a Universal vzkvétají, protože jejich zákazníkům se líbí živé divadlo stejně jako návštěvy kina. Proto ať žijí tematické parky!
Kdysi před lety přišli v Londýně s plánem, že by se mohla nepoužívaná elektrárna v Battersea přeměnit na tematický park. Právě tam jsme v roce 1995 natáčeli vrcholné bitevní scény pro náš film Richard III. Rozhodně bych si užíval, kdybych mohl vyrazit na nějakou „Projížďku s podvraťákem Dickem“.
Richard III. (Ian McKellen) v závěrečné bitvě
Ale zpátky k Hobitínu, který se ještě tak docela neztratil. Jeho interiéry jsou všechny zcela přesně hmatatelné ve wellingtonských ateliérech Three Foot Six Ltd, což, jak jistě všem došlo, je filmová společnost, která natáčí Pána prstenů. A jako by nebylo dost zmatků, Dna pytle tady stojí hned dvě. A já teď vysvětlím proč. (Pokud čtete neradi o tom, jak vlastně vznikají kouzla filmového plátna, přeskočte teď laskavě následující dva odstavce.)
Hobiti musejí vypadat menší než ostatní postavy ve filmu. Když se jako Gandalf setkám s Bilbem nebo Frodem v domě, narazím hlavou do trámu. (Tolkien se o tom zapomněl zmínit!) Takže existuje malé Dno pytle s odpovídajícími malými rekvizitami. Protože Ian Holm a Elijah Wood by mezi nimi byli příliš velcí, mají svoje „výškové dvojníky“, kteří mají odpovídající míry k daným kulisám a miniaturnímu nábytku. V těchto malých kulisách hraje Bilba a Froda Kiran Shah (Legenda), který odpovídající hobití proporce k mému Gandalfovi.
A samozřejmě také musí být velké Dno pytle, kde je měřítko odpovídající lidským rozměrům a všechny předměty z malých kulis tady mají svůj duplikát, jen větší. Tady mohou hrát „ti praví herečtí hrdinové“ svoje hobity, ale kamera k tomu potřebuje obřího Gandalfa a dostane ho v Paulu Websterovi (ten je z Wellingtonu a měří 230 cm), který dělá dvojníka mně. Nehraje se takto snadno, protože se musíte snažit využívat reakce kolegů během scény, ale zvládáme to. Tím, že se začíná záběry z blízka (kdy hlavní herec, kterého natáčejí, vidí výrazy druhého hned za kamerou), dokážeme si zapamatovat detail toho zážitku, když pak před sebou máme obličej dvojníka, který je někdy namaskovaný, protože kamera snímá dvojzáběr na delší vzdálenost. Normálně by v plánu filmu tento hlavní záběr předcházel tomu detailnímu.
Tyto technické drobnosti nemusejí diváky zajímat, ale já si vážím toho, když někoho podobně jako mě fascinují. Jeden z mých nejdrahocennějších paperbacků jako kluka byla fotografická prohlídka filmového ateliéru a mě jako herce ze školních představení fascinoval ten předěl či ten okamžik, který odděluje realitu za postranními kulisami od dramatizované reality na jevišti. Je to jeden z pár otravných okamžiků na kariéře profesionálního herce, kdy si pořád říkáte „jak tohle udělali?“ Nezkazí to váš výkon, ale může vás to odvádět od důležitějších záležitostí jako je dialog a příběh.
Vzhled Dna pytle by snad ani nemohl být lepší. Je v teplých barvách díky spoustě dřeva a známkách činnosti, psaní a vaření a přejídání. Prostě je to tam jako u hobitů a mně velmi známé. Připomíná mi to nepořádek u mě doma a musí to tam být pohodlné. Kuchyňský stůl, kde Frodo nalévá čaj, se podobá kuchyni mého dětství. Ale přesto je z toho všeho patrný rozdíl, protože ve Dnu pytle máte pořád pocit, že jste v podzemní noře. Proč se knížky odehrávající se v podzemí těší u dětí takové oblibě? Kromě Hobita sem patří Žabákova dobrodružství, Knock Three Times!, a samozřejmě, Alenka.
Knock Three Times! od Marion St. John Webb
V pozadí za kulatými zamřížovanými okny je Kraj a celou stavbu protkávají naleštěné kořeny stromu rostoucího nad ní, na kterých si Gandalf zaparkuje svůj plášť a špičatý klobouk. Jeho hůl je vždy připravená u krbu v obývacím pokoji.
Gandalf u Bilba doma od Alana Leea
Krb znamená oheň a oheň v tomto případě musí vypadat dost reálně, aby v něm mohl projít zkouškou prsten, který do něj vhodím. Skutečné ohně vytvářejí teplo. A tak jsme tam všichni — dvacet nebo více praštěných nadšenců se choulíme v těch menších kulisách, ve kterých se směje jen Kiran. Všichni se vaříme v horku z toho ohně a od reflektorů, které kameraman Andrew Lesnie (Babe) a jeho hlavní osvětlovač Brian Bamsgrove drží tak, aby mi nesvítily do očí, ale které nejsou přitom dost daleko od kůže, kterou nehalí Gandalfův oděv a vousy. Připadá vám to jako šílenství, ale je to všechno součást filmování. V okamžiku, kdy se kamera rozjede, zapomínám na nepohodlí, stejně jako na jevišti dokáže „doktor divadlo“ vyléčit dočasně nemocné herce.
Alan Lee, výtvarník filmů, se mnohem častěji věnuje ilustrování knih. Jeho styl je romantický a bohatý na detaily. Jeho skici Dna pytle a všech ostatních rozmanitých lokací převedl do trojrozměrných modelů tým vedený hlavním architektem Danem Hennahem. Po vypracování cenové kalkulace a jejím schválení režisérem vybudovali ve starých skladech, v nichž nyní sídlí produkční společnost, kulisy ve skutečné (a hobití) velikosti. Pod střechami z vlnitého plechu se tam nacházejí kanceláře, vybavení, jídelna, přívěsy pro herce, maskérna, šatna a tři ateliéry. Obklopuje nás ploché předměstí Miramar za pásmem nízkých kopců, které se táhnou až k wellingtonskému přístavu. Skutečný život začíná přímo za bránou. A můj pronajatý domek stojí jen pět minut odsud v Seatoun, kde u pobřežní silnice přímo pode mnou stojí také dům Petera Jacksona a jeho rodiny.
Dobrá zpráva je, že mi tam rychle namontovali klimatizační potrubí. Jen doufám, že po příchodu zimy, bude sloužit také k vytápění.
Ateliéry stojí v sousedství wellingtonského letiště a nejsou odhlučněné. V ideálním případě by se natáčení nemuselo přerušovat při zvuku každého startujícího letadla, ale už jsem zažil i horší věci. V zahradě Jamese Whalea, když jsme natáčeli blízko kalifornské Pasadeny Bohy a monstra, panoval skoro naprosto nepředstavitelný hluk. Pod tím oslepujícím sluncem musel svádět svého hosta za doprovodu vrčících helikoptér, linkových vrtulových letadel a mezinárodních tryskových letounů.
Po posledním záběru Bohů a monster
Minulý týden, den poté, co Gandalf vypravil Froda se Samem do Hůrky se slibem, že na ně bude čekat v Hostinci U skákavého poníka, jsem pracoval poprvé s Christopherem Leem. Gandalf navštíví svého kolegu čaroděje v Orthanku, kde Saruman nahlíží do svého vidoucího kamene, palantiru. Vůbec nemám pocit, že mám před sebou Drakulu, Sherlocka Holmese, Fu Manchu, protože Christopher ve svém šatu vypadá zbožně. A čeká nás spousta práce.
Robert Downey Jr. (Merivel) a Ian McKellen (Will Gates) v Čase smyslnosti
Například se musím naučit novou výslovnost. Celou dobu jsme říkali „palanTIR“ místo staroanglického přízvuku na první slabice. Teprve když se to slovo mělo dostat na zvukový pás, opravil nás Andrew Jack, náš dialektový trenér; který mě učil norfolský přízvuk pro Čas smyslnosti, a u Pána prstenů má na starost dohled na akcenty, jazyky a všemi hlasovými záležitostmi. Výslovnost u slova palantir, protože je rozhodně elfského původu, by se měla řídit Tolkienovým pravidlem, že slabika před dvojicí souhlásek by měla být přízvučná - „paLANTir“, čímž je výslovnost hodně podobná anglickému slovu„lantern“- „lucerna“.
Christopher Lee dokazuje, že ve filmech je výrazný hlas přínosem. U hvězd nestačí jen hezká tvářička, dá-li se to tak říct, musejí také dobře znít. Jeho 200 (nebo už snad 300?) filmů ukradlo divadelnímu publiku výrazného shakespearovského herce. Když seděl na černém trůnu pod tou vysokánskou orthanckou střechou, vypadal se svým věkem a autoritou jako král Lear. Je mu 78, je pohledný a mocný. Když mluví, vidím a slyším jen Sarumana, svého dávného společníka, který se přidal na špatnou stranu. Jediná výjimka nastala v okamžiku, kdy ukončil na návrh Petera Jacksona svoji řeč zavrčením. Být jen něco přes metr od vrčícího Leea je dost znepokojivé. Byl jsem v tu chvíli rád, že neměl nasazené svoje tesáky.
Miluje historky o hercích a já ho minulý týden pobavil jednou, kterou ještě neznal, a kterou mi vyprávěl Brian Bedford:
„Noël Coward čte plakát: Michael Redgrave a Dirk Bogarde v Moře je nedostane! (The Sea Shall Not Have Them!) To teda nechápu proč ne — když je můžou mít všichni ostatní.'“
Jsem rád, když se mi podaří Sarumana rozesmát.
