25. ledna 2000
Jak sympatická země je tenhle Nový Zéland pro návštěvníky ze „staré vlasti“, jak se říká. Tak daleko od domova, ale mluví se tady stejně a můžete si koupit čokoládu Marmite a Cadbury. Na bankovkách je královna (přestože jsou vyrobené z nemačkavého, omyvatelného a průhledného plastu) a ve „Women's Weekly“, který by svou pikantností strčil do kapsy i bulvár v Anglii, se píše o skandálu kolem prince Edwarda. Všechno to člověku připadá napůl známé a má to přátelský nádech, což je vítaná změna proti anglické rezervovanosti. Připadám si tady jako doma.
Písečná pláž na poloostrově Coromandel
Pár dní bydlím v Cambridgi uprostřed Severního ostrova- v blízkosti proměnlivých termálních gejzírů a sirnatých pramenů a jen kousek od poloostrova Coromandel, kam jsem si minulý víkend zajel zapádlovat v jižním Pacifiku. Ani pás Bali Hai na druhé straně zeleného oceánu mě nedokázal odvést od myšlenek na důvod, proč jsem vlastně tady, totiž kvůli natáčení Gandalfova příjezdu do Hobitína na úvod filmu Pán prstenů Petera Jacksona.
Jsme v exteriérech hodinu letu severně od ateliérů Three Foot Six ve Wellingtonu. Vesnice dostala za ten rok, co ji postavili, příjemnou patinu. Květiny dostaly možnost zakořenit a rozkvést. Potočnice, slunečnice, sedmikrásky a spousta malých políček, kde zásluhou místních zahradnictví vyrostly řádky zeleniny a ovoce. Hobitín vypadá svébytně, zabydleně a útulně. Vsunuli ho doprostřed zvlněné zemědělské krajiny, obklopují ho nízké pahorky a mělká údolí. Osamělé topoly na obzoru vypadají, jako by je tam vysadilo návrhové oddělení, ale pokud vím, tak v tomhle prsty nemají. Člověk si nikdy nemůže být jistý. Kouř, který stoupá z obydlených nor, kde žijí hobiti, vzniká ve stroji spalujícím topný olej. Vstupní dveře Dna pytle, kde Gandalf minulý týden zaklepal, vedou do prostoru přesně tak velkého, aby se tam vešla filmová kamera. Vybudované interiéry už čekají na náš návrat příští týden v ateliérech Three Foot Six v Miramaru, ve Wellingtonu. Plodiny na prodej u Zeleného draka, hned za mostem u mlýna s elektricky poháněným kolem, jsou dostatečně skutečné.
Mezi každým záběrem pozoruju, jak jeden kozlík ve slunečním žáru uškubává ze stánku skutečné zelí a žvýká je. Já jsem seděl schovaný pod markýzou „Video City“, kde Peter Jackson kontroluje každý záběr s Victorií Sullivanovou, která má na starost scénář, kontinuitu a přesnost textu.
Ve filmu trávím úvodní dny natáčením na vozíku naloženém rachejtlemi pro Bilbův „dlouho očekávaný dýchánek“. Název první kapitoly románu vpašovali do Gandalfovy rozmluvy s Frodem, který naskočil vedle něho. Je to zábavné, protože zatímco se veze kamarádský snědý Clyde vysoký nějakých 145 cm a klábosím s Elijahem Woodem, většinu času nejsem vůbec v blízkosti kamery.
David Brunette (nedávný absolvent počítačového designu) mě vyzvedne před svítáním a veze mě 30 minut na plac. Než vyjde slunce, Rick Findlater (z Gold Coast v Austrálii) už má způlky hotov můj tříhodinový makeup, který pro mě navrhl Peter Owen. Než dosáhl dokonalosti, byly zapotřebí tři kamerové zkoušky.
John Howe - Gandalf
Peter Jackson se postaral, že celému podniku vládne Tolkien. Takže při práci na Gandalfově vzhledu jsme se vrátili zpátky k těm několika stručným popisům v románu. Shodli jsme se, že ilustrace Gandalfa z obálky kompletního vydání „Pána prstenů“zachycuje až příliš mnoho kolektivních představ, aby se dala ignorovat. Namaloval ji John Howe a právě on byl celých 18 měsíců klíčovou postavou pro výtvarnou stránku filmu, společně s dalším ohromnou představivostí nadaným ilustrátorem, Alanem Leem.
J. R. R. Tolkien Fotografie Johna Wyatta (se svolením Harper Collins Publishers)
Při první kamerové zkoušce byly pro Gandalfa jako muže akce vousy příliš dlouhé a nepohodlné – věčně někde chodí a jezdí a je stále v pohybu. Nechtěl jsem plnovous, který by mě otravoval tím, že by si žil vlastním životem, jakmile zafouká vítr. Ze zrcadla na mě hleděly cizí obličeje – zarostlí podivíni jako Shylock, Fagin, a Ben Gunn. Na chvíli dokonce i Rasputin.
Antony Sher jako „Shylock“ v Kupci benátském (1987) z produkce RSC Fotografie Ivan Kyncl
Alec Guinness (vlevo) jako „Fagin“ ve filmu Davida Leana Oliver Twist (1948) Poděkování: The Rank Organisation plc
Na druhou kamerovou zkoušku mi Peter Owen plnovous s klidem ufikl; neměl k němu ani k licousům, které mi skrývaly tváře, velkou důvěru. Jakmile to všechno zastřihl, spatřil jsem záblesk přísnosti starého čaroděje. Usmál jsem se a zkusil se zasmát očima jako Gandalf, přítel hobitů, který obdivuje jejich ducha a družnost.
Peter Jackson navrhl svěšenější knír. Najednou jsem vypadal jako dvojník Maharišiho od Beatles. A tak se muselo obočí, až příliš věrné Tolkienovu popisu, vytrhat tak, aby bylo řidší a kratší. Starý guru tam byl pořád, ale člověk už ho aspoň nedokázal pojmenovat. Nakonec mi Ngila Dickson nasadila na hlavu špičatý modrošedý čarodějův klobouk. A já jsem si zčistajasna vzpomněl na stříbrnou šálu, který má v knize. Nějak tenhle detail přehlédli nebo se rozhodli, že ho nepoužijí. Dokud jsem nevypadal takhle, ani mně nescházela. A taky vás napadne – k čemu je člověku s deštníkem místo klobouku a teplým pláštěm ještě šála? Knížka začíná na podzim. My filmujeme v létě. Když ponecháme stranou počasí, napadlo mě, že tu stříbrnou šálu měl možná za stejným účelem jako ten špičatý klobouk – aby se maskoval. Gandalf, který jede na návštěvu ke starým přátelům Bilbovi a Frodovi, má spoustu rekvizit. Už jsem se musel vypořádat s jeho holí, jeho karamelami, jeho dýmkou, a navíc i s Clydem – tak proč bych nemohl zakouzlit ještě s nějakou šálou?
Mahariši Maheš Jógi
Copyright © Maharishi Vedic University
Teprve až si byl Peter Jackson jistý, že se Fran (spoluscénáristce Frances Walshové), Philippě (spoluscénáristce Philippě Boyensové), Alanu Leeovi, Peteru Owenovi a mně líbilo to, co na nás hledělo při různých pokusech, teprve potom dal svůj souhlas. Je to režisér, který má rád kolektivní rozhodování. Štáb a herci čítají spoustu lidí, ale neustále nás vybízí, abychom sdělili svůj názor.
Je působivé, jak New Line podporuje tenhle výstřední podnik. Nejsem tady dost dlouho, abych mohl soudit, jestli je Peter národní hrdina, ale za tenhle svůj podnik by měl stanout po boku sira Edmunda Hillaryho. Kromě umělecké odvahy také dává lidem zaměstnání a své zemi mezinárodní pozornost. On sám o svém Everestu tvrdí, že je to největší film, jaký kdy dělal po technické i logistické stránce. Není tak šíleně odvážný, aby si myslel, že by mohl natočit tyhle tři filmy jen sám. My všichni jsme součástí jeho týmu.
Natáčeli beze mě celé tři měsíce a já si připadal jako nový školák, když se co dva týdny měnilo složení skupin. Pololetí zatím začalo hrubým střihem akcí – těch, které nevyžadovaly velké doplňování o zvláštní efekty. Videonahrávku promítali na plátno kina poblíž WETA workshops, kde jsme sledovali denní práce. Zvuková stopa byla neupravená. Hudba pocházela z jiných filmů. A tak se publikum začalo bavit svou snahou jako u nějakého domácího filmu, dokud se příběh nezačal rozvíjet a nerozhostilo se ticho, když sledovali umírání Boromira a nářek hobitů, když přišli o Gandalfa v boji s balrogem. Peter zajistil pivo a víno, ale já abstinuju a tak jsem si dal dva pohárky cukrové vaty a popcorn. Pak nás čekal večírek v domě u Barrieho Osbornea (producent) a jeho partnerky Carol Kimové (ředitelka výroby). Na závěr večera mě Billy Boyd (Pipin) přesvědčil, abych s ním sjel šest metrů do haly po hasičské tyči. A to jsem nebyl ani opilý.
Ještě dva dny v Hobitíně – podle předpovědi má být slunečno, takže moje stříbrná šála se bude krásně třpytit.