3. října 2000
V Pánovi prstenů je spousta fantastických bytostí a já jsem pár z nich nedávno spatřil. Některé, jako vojska skřetů, hráli herci a kaskadéři, zatímco jiné, hvězdy jako Balrog, vznikly v počítačích v ateliérech WETA, kde byl domov rekvizit, masek a protetiky, kterou musela v různé míře používat většina herců. S Glumem nebo Sméagolem se Gandalf nesetká, takže o tom, co si mezi sebou vaří Andy Serkis a Peter Jackson, nic nevím.
Ian McKellen, 2000
Akvarel, Sean Foot
Ne všichni tvorové u Tolkiena jsou tak bizarní jako Glum nebo Stromovous nebo jeskynní obr. Jeho srdci jsou drazí koně - dokonce i oři Prstenových přízraků, kteří sice vypadají děsivě, frkají jako čerti, kopyta mají rozštípaná hřeby, ale stejně jako všechny herky, jen poslouchají rozkazy. Byli dotlačeni do služby a mají vztek. Jsem rád, že jsem s nimi nemusel pracovat.
Mému gustu mnohem více hoví hnědáček Rastus, který hraje poníka Vilíka a je roztomilý. Tenhle povolný, neustále někoho olizující Rastus má 11 let a je to americký čtvrtmílař křížený s šetlandským poníkem. Pod vedením Samvěda (Seana Astina) spolehlivě nesl zavazadla Společenství a přestál nepříjemnou vánici z polystyrénu a rýžových vloček, když na nás ve wellingtonských ateliérech cestou do Morie zaútočili Sarumanovi špehové. Byl touhle bouří zmaten méně než zbytek herců, přestože neměl nasazené klapky. Nestěžoval si na prach v očích ani na to, že má polystyrenové kuličky v každém záhybu kůže na těle. Mezi záběry jsem, když jsem si já dal přinést balenou vodu a svoji skříňku s líčidly, Rastus si klidně pochutnával na vrstvě soli, která dodávala třpyt povrchu sněhu. Škoda, že nemohl s námi do morijských dolů. Určitě by ho neděsila ta spousta schodů a chodeb ani ti hulvátci skřeti. Jemu bych doopravdy já sám rád Prsten svěřil.
Ukázková denní vývěska
Pantomimický Vilík v práci
Snímek Ian McKellen
Minulý týden, naposledy, jsem s ním natáčel, tedy natáčel jsem s tím, čemu se v denní vývěsce říká neelegantně „pantomimický Vilík“ (Rebecca Fitzgeraldová a Kerry). V britských vánočních pantomimách často vystupuje pohádkové zvíře, které hraje mrštný herec - kočka Dicka Whittingtona, Jackova kráva, kterou prodal za fazolová semena nebo samotná matka Husa. „Popelka“ se vždycky ve scéně přeměny pyšní skutečným poníkem, ale pantomimického koně tvoří dva v pase ohnutí pružní herci: ta nejnižší práce v divadle je hrát zadní nohy koně. V horském pásmu nad Takakou na Golden Bay (Jižní ostrov Nového Zélandu) se Rastus nedokázal dostat do helikoptéry, která nás ostatní dopravovala nahoru, a tak za něj musel zaskočit pantomimický kůň.
Gandalf samozřejmě není tak sentimentální jako tento Angličan, přestože jsem ho nechal šeptat něco hnědákovi Clydovi, který ho vysadil u Dna pytle v úvodní scéně prvního filmu. Gandalf svoji důvěru v koně dává najevo jiným exemplářům, než jsou Vilík a Clyde. Přesně jak to říká Pipinovi: „Stínovlas nestrpí žádný postroj. Na Stínovlasovi nejedeš: buď je ochoten tě nést, nebo není. Je-li ochoten, to stačí. Pak je jeho věc, aby si tě udržel a hřbetě, když zrovna nevyskakuješ do vzduchu.“ Mluví o zázraku a Peter Jackson obsadil bílého 16letého andaluského hřebce jménem Domero, který při výšce 176 cm, dostojí více než dobře své úloze, alespoň pokud jde o vzhled. Jeho ostražité uši nad vznešenou hlavou se natáčejí za každým zvukem, hřívu má hustou a nepotřebuje žádné falešné žíně, jako mají ve filmu někteří jiní koně včetně Vilíka.
Vrtulník nad Takakou
Snímek Ian McKellen
Peter Jackson, 2000
Snímek Ian McKellen
Můj problém je na něm jet, protože Stínovlas odmítá uzdu, udidlo, otěže, dokonce i sedlo. To všechno by mohlo být dostatečně bezpečné, pokud hoši a dívky pevně sedí, jenže já mám dost často před sebou nějakého hobita a tisknout se k metr deset vysokému hobitovi moc bezpečné není. Jsem moc vděčný Basilu Claphamovi (svému jezdeckému dublérovi), že tryskem jezdí místo mě. Faktem zůstává, že na prvním skutečném snímku Gandalfa, který se šířil po internetu (přestože ne z těchto stránek), jsem nebyl vůbec já, ale Basil, jak pobízí Stínovlase k Helmovu žlebu - tedy vlastně ani ne Stínovlase, ale jeho rychle pádícího dublera, 12letého valacha jménem Blanco. Když nasednu na Domera, je to obvykle v situacích, kdy se po něm chce, aby byl v klidu. I přestože ten pohyb hýždí, když jen přenese váhu z jedné zadní nohy na druhou, mi nahoře připadá jako zemětřesení a jednou jsme se takhle Fon (Pipinův dvojník) a já pomalu sesuli k na měkký štěrk lávového pole kolem sopky Ruapehu.
Od té doby jsme se proklusali umělé jezero, abychom se setkali se Sarumanem v Orthanku - Saruman (ztělesněný Christopherem Leem) právě hrál v Epizodě II Star Wars na druhé straně Tasmanova moře v olympijském městě. A tak jsme hulákali na žlutý tenisový míček představujícího toho šíleného Mayu. Domera mimo záběr řídí jako cirkusového koně pomocí dvou bičů v rukou Don Reynolds, který stojí na jedné straně kamery. Někdy je tenhle signál ještě posílen jeho jménem, ale Domero umí chodit, zastavit se a stát na značce, čtverečním metru prken, do kterých buší kopyty. Na druhé straně stojí Blanco, který, jak se zdá, je potřeba, aby se Stínovlas dokázal soustředit, protože koně jsou přece společenští. Nedokážu si představit, jak může někoho uklidňovat, když ho při práci sleduje jeho učedník. Jenže Domero — který rozezná slovo „Akce“ a dokáže předčasně splnit svůj úkol, aby šel, zastavil se a zadupal na své desce— nemá ani šajn, že hraje, natož aby si uvědomoval, že ta těžká váha a hobit, kteří se mu vrtí na hřbetě, se pokoušejí hrát. Zvládáme to, protože Don je vytrvalý a Domero se toho naučil za těch více než šest měsíců společného tréninku spoustu. Don Reynolds už pracoval ve filmech s mnoha koňmi, ale pochybuju, že některého z nich obdivoval víc, než jak teď respektuje Domera.
Na koních jsem ve filmu jezdil dost často - D. H. Lawrence cval miloval (Velekněz lásky film z roku 1979) a jako jeho jmenovec T. E. jsem já seděl na obligátním velbloudovi (Ross - TV). Jenom pět minut. Nijak mě předem neseznalovali s tím lhostejným pohledným zvířetem, jen mě posadili do jeho pohodlného sedla a řekli mi, že ho mám řídit jako auto. Zrovna jsem hledal zapalování, když na mě režisér Cedric Messina zavolal, abych vyrazil tryskem ke kameře stojící asi o 100 metrů dál a – „Zastav se na téhle značce“, černém kameni uprostřed písku. Pobídl jsem velblouda kopnutím a vyrazili jsme… a já jsem nespadl, naopak podařilo se mi zastavit skoro přesně tam, kde to chtěli. Dokonce jsem ani nepřevrhl stativ. Ale to byla jen šťastná náhoda. Koně jsou nebezpeční a já je neberu jako samozřejmost. Roy Kinnear po pádu z jednoho z nich ve filmu Čtyři mušketýři dokonce zemřel.
Vrtulníky nad Takakou
Snímek Ian McKellen