14. října 1999

Takže putování začalo beze mě. V pondělí 11. října se Elijah Wood a spol. shromáždili v Hobitíně — a slyšel jsem, že jim to jde skvěle!  To já jsem zatím v Torontu, vydávám se za Magneta, pána magnetické síly, při natáčení X-Menů Bryana Singera. Zrovna jsem popřál Peteru Jacksonovi e-mailem hodně štěstí. Neočekávám okamžitou odpověď — režírování filmu zabere člověku veškerý čas.

A zatím mi na Šedou knihu chodí maily od Tolkienových fanoušků. Od teenagerů i čtenářů v úctyhodném věku čarodějů přicházejí rady, žádosti, varování – a všechny spojuje naděje, že tenhle filmový Gandalf bude odpovídat jejich vlastním individuálním interpretacím Pána prstenů. Utěšuje mě, že mě všichni ujišťují, že souhlasí s obsazením (nejenom tím mým, ale všech doposud oznámených ostatních herců – vzrušující novinka je to, že se k nám připojí taky Cate Blanchettová.) Jenže mohu vůbec naplnit ty různé představy, které mají o Gandalfovi? Jednoduše řečeno, nemohu.

Samozřejmě si uvědomuji všechnu tu zodpovědnost. LOTR rozhodně nebude nějaká divadelní hra, která by se dala hrát znovu a znovu, a při každém přeobsazení by noví herci navázali na objevy, které učinili jejich předchůdci. Jacksonova trilogie bude jedinečná. Koneckonců je vysoce nepravděpodobné, že někdy brzy natočí někdo nějaký remake – ačkoli už vznikl například animovaný Hobit (kterého jsem ještě neviděl) a rozhlasová adaptace Pána prstenů na BBC (s Ianem Holmem v roli Froda). Jenže někteří z mých korespondentů se domnívají, že herci jsou esejisté nebo kritici, kteří analyzují spletitosti postavy a pak je vystavují na odiv, jako když si nalepíte falešné vousy. Ale takhle to není.

Stále musím opakovat, že stejně jako v případě Richarda III. nebo Jamese Whalea nebo Magneta musím objevit Gandalfa kdesi ve svém nitru – a tenhle proces závisí na tom, jak se dokážu sžít se slovy ve scénáři a v celém příběhu, jak dokážu naslouchat reakcím režiséra a reagovat na výkony ostatních herců. Takže teď, kdy (mně) do natáčení zbývají ještě pořád 3 měsíce, můj Gandalf neexistuje, dokonce ani v mých představách. Ožije teprve ve chvíli, kdy se spustí kamera a teprve v tu chvíli začne všechno to objevování. A nejsem si jistý ani tím, že i když už budu přímo v centru dění, navlečený v kostýmu Gandalfa a nalíčený jako Gandalf a budu pronášet Tolkienova slova, že vám potom dokážu popsat tu postavu. Herci nepopisují – oni se musejí v postavě zabydlet.

Takže tyhle poznámky v Šedé knize budou možná více o mně než o Gandalfovi a mohou zklamat odborníky, kteří budou muset prostě vydržet a počkat si na dokončené filmy. A moc mě mrzí, pokud někomu rok 2001 připadá pořád vzdálený.

 ---O---

Pár zajímavých věcí ale vím už teď.

Vyzkoušel jsem si některé provizorní kostýmy z dílny Ngily Dicksonové a taky už mi změřil hlavu Peter Owen, jehož firma v britském Bristolu má na starost paruky. Přišel ke mně domů v Londýně hned poté, co jsem se vrátil v srpnu z Wellingtonu, kde jsou ateliéry, ve kterých se LOTR natáčí.

Naštěstí existuje jen velmi málo ilustrací v románech, které utkvěly čtenářům v paměti. Jinak bychom uvízli v pasti, kdy bychom je zkrátka kopírovali. Dvojrozměrného nakresleného Gandalfa, který se dobře vyjímá na obalu knížky, by herec z masa a kostí sotva dokázal ztvárnit. A tak jsme, Ngila, Peter a já, začali stejně jako Tolkien, od „vysokého špičatého modrého klobouku, dlouhého šedého pláště a stříbrné šály... a dlouhého bílého vousu“, jenže jak vysoký vlastně je „vysoký“, jak dlouhý je „dlouhý“ a jak praktické v silném novozélandském větru, je „rozježené obočí, které mu trčí až za krempu klobouku“?

Odpovědět na tyto i na daleko těžší hádanky, je povinností designérů a jejich řemeslníků, kteří se školí už 2 roky ve WETA Workshops ve Wellingtonu. Viděl jsem výsledky jejich úvah – a naprosto mi to vzalo dech. Jejich práce na maskách, brnění a zbraních je už skoro u konce a poslouží jako doplnění pro ty odborníky na vizuální efekty, kteří vylepšují krajinu na Novém Zélandu. Vyřešili to, jak má vlastně v životní velikosti vypadat Hobitín, a to v různých ohledech, které mi jako laikovi vzhledem ke své složitosti unikají. Vědí, jestli Glum bude herec, loutka nebo počítačový efekt, nebo jestli bude kombinací toho všeho. Navrhli Hobitín a postavili ho — s ročním předstihem, aby to všechno mělo patinu — a nechali všude kolem rozrůst vegetaci.

Jako dítě mě fascinovaly knížky o kouzle divadla a filmu, takže cítím se všemi, kteří touží po dalších informacích od kouzelníků vytvářejících LOTRa. Bude na Peteru Jacksonovi, aby rozhodl, zda a kdy budou tahle tajemství zveřejněna.

— Ian McKellen, Toronto, 14. října 1999